Stavil se u mne podnikatel z Ústí, který tam před rokem zorganizoval mou přednášku. Přivezl zpět neprodané knížky, jeden titul (Každá maminka je Mozart) dokonce v nerozbaleném balíku. Pochlubil se, že se jim se ženou narodilo dítě. Po mém dotazu, jak se ženě rodilo, a jestli byl jako otec u porodu, což jsem mu tehdy cestou velmi doporučoval, se svěřil, že u porodu nebyl. Prý s ním ta informace „nějak nerezonovala“. Připadá mi, že kvůli špatným porodům, diskriminující a nespravedlivě trestající výchově, talent ubíjející a nikdy nechválící škole, a negativnímu vnímání (které trénujeme dnes a denně díky médiím) „nerezonuje“ většina populace.
V parafrázi výroku Johna Cage na téma koncertu jsem tedy pomyslně spráskl ruce a v duchu zvolal: Lidi jsou schopni strávit hodiny společně v autě s Vlastou Markem, poslouchat ho když nadšeně vypráví o přirozených porodech a hudbě atd., a zůstat právě tak natvrdlí, jako byli předtím… Když jsem se za mého mládí setkal s někým, kdo mne znalostmi a zkušenostmi převyšoval, snažil jsem se ptát a být s ním co nejdéle. Když vyšla nějaká dobrá knížka, tak jsem ji koupil, i když jsem věděl, že na ni zatím nemám. Ale věděl jsem, že dorostu, a tušil jsem, že dřív nebo později mě právě tahle knížka popostrčí. Ani mě nenapadlo říci – no mně to nerezonuje. Proto pořád rostu. S hrůzou v poslední době zjišťuji, že Češi se (také v tomto ohledu) přestali vyvíjet. Přestali rezonovat… A je to čím dál horší – viz situace právě v porodnictví.
Mrzí a štve mne to takovým zvláštním učitelským způsobem: jsem zklamaný právě tak jako učitel, který vidí, jak si nadaný žák, a každý školák je v něčem nadaný, svou leností a pasivitou – a zbytečným ostychem – postupně, přes veškeré rady zkušenějšího, kazí život: a jak jeho mozek krní. Jak je programován – rodinou, školou, a nakonec sám sebou –, aby neuměl spoléhat na své energie a schopnosti, které krní, a nakonec už rezonovat ani není schopen (tak jako když máte anténu tranzistorového rádia zalepenou mnohokrát rozlitým kafem a medem a Colou a navíc obalenou staniolem z čokolády).
Tento podnikatel před rokem založil „dobré“ internetové stránky (četl některé mé fejetony a před dvěma lety u mne strávil několik hodin), ale nikdo na ně nechodil. Proč asi? Přes vzletnost slovních formulací bylo mezi řádky cítit, že je to jen další „poučování“ od někoho, kdo se cítil (svými vydělanými miliony) společensky, a v tomto případě také „esotericky“ (viděl prý nějaké divné zářivé věci) výš. Jenže z jeho stránek (a života) kape samý materialismus.
Nenasytný materialismus – jako u ženy rybáře, kterému rybka splnila tři přání… ale nenasytná žena chtěla pořád víc, až nakonec neměla nic. Na to je citát, který to vše (seminářové bohyně, po stále větším blahobytu prahnoucí ženy..) zestručnil do jedné věty – ruský současný matematik Jablonskij prohlásil, že: „největší neštěstí je v tom, že ženy, které jsou šťastné, se s tím nespokojí“. Naprostá většina českých žen se má jako prasátka v žitě. Ale jsou nešťastné, tedy věčně nespokojené (a odnáší to jejich partneři)… protože chtějí pořád víc. Jsme až na vzácné výjimky ryzí materialisti, protože a takže chceme v materialismu pořád víc, a když přijde někdo, kdo lidi nutí nejen o tom poslouchat a číst, ale také něco dělat (když už chtějí duchovnost), raději jdou k jinému, který nabízí rychlejší a třpytivější cestu (a začnou „konzumovat“ šamany a semináře.
Dělával jsem sérii tří seminářů – vždy po měsíci. Na prvním jsem účastníkům doporučil – cvičte to a to, a potom budeme pokračovat. Poctivě trénovali tak čtyři z těch třiceti… a líní po měsíci závistivě koukali, že ti co trénovali, krásně hvízdají alikvoty, dobře meditují, chytře a správně se ptají, mají zážitky. Líní si samozřejmě stěžovali na nespravedlnost – jak to, že my jsme neměli zážitky? No protože jste si měsíc váleli šunky a zase jste jen pasivně čekali, až přijde někdo, kdo vám to norinberským trychtýřem nalije do hlavy. Ale tak to nikdy není, ani cizí jazyk se nenaučíte tak, že si koupíte učebnici čínštiny a přečtete si ji za víkend. Tak jako žena, která si koupí knížku (Ženy které běhaly s vlky) přečte ji za víkend a chce hned běhat s vlky. Nebo si mužem nechá zaplatit kurz Bohyní sexu za víkend, a v neděli večer při návratu ho seřve, že jí to nikdy neudělal správně (místo aby ho jako nikdy předtím pomilovala). Takový mají Češi vztah k duchovnosti.
Ne že bych byl naštvaný na ně osobně (špatně se narodili, jsou na stejné cestě, jen trochu vzadu)… jsem naštvaný za ně, že minuli šanci. A že Česko se nezlepší a nebude líp, nebude-li hůř. Ještě vskutku nebylo tak zle, aby mohlo být líp. „Je v pořádku co jste udělal v Ústí a na Větruši, ale největší duchovně životní šance, kterou jste měl, byl porod vaší ženy… a tu jste minul. Tak jak jste nakonec minul i mne,“ říkal jsem mu už naoko „naštvaně“ (aby začal poslouchat). „Ještě jinak – tak jako jste dnes intuitivně vytáhl z nerozbaleného balíku (u vás doma téměř rok ladem ležící) knížku „Každá maminka je Mozart“, není to s vámi zlé z podstaty. Protože intuice vás vedla k tomu, abyste se aspoň dnes na ni podíval. Teď to tedy takto trošku napravuji, abyste tutéž chybu neudělal podruhé, potřetí, nebo po dvacáté šesté, a nevymlouval se na nějakou rezonanci… a knihu vám věnuji.“
Lidi kteří nejsou jako vy, kteří se nezeptají, nezorganizují přednášku, jsou celý život niterně zmatení a nešťastní a bude to s nimi a celou společností čím dál horší,, pokračoval jsem téměř nemilosrdně a griloval jsem ho dál. Nedošlo jim ani, že s Václavem Havlem (a dalšími právě zemřelými osobnostmi) odchází celá jedna doba. Nepochopili, že v devadesátém druhém přijeli duchovní lidé z celého světa na konferenci do Prahy, protože Havel v devadesátém prohlásil v americkém kongresu: „Čas od času říkáme, že anonymní megamašinerie, které jsme si vytvořili, nám neslouží, ale naopak nás zotročují, ale stále neděláme nic pro to, aby tomu tak nebylo.Jinými slovy: stále ještě neumíme postavit morálku nad politiku, vědu a ekonomiku. Stále ještě nejsme schopni pochopit, že jedinou skutečnou páteří našeho konání má-li být mravné – je odpovědnost. Odpovědnost k něčemu vyššímu, než je má rodina, má země, můj podnik, můj prospěch.“
Tehdy, na křižovatce dějinných (nejen europolitických) změn, šlo především o to být duchovnější. A to zarezonovalo i velikánům celého světa, a přijelo na devět set duchovních a myslitelských osobností s nadějí, že ve státě, který zažil sametový převrat a změnil ideologii ze socialismu na kapitalismus, a kde mají prezidenta Havla, který tohle říká před kongresem Spojených států (kde mu všichni ve stoje tleskali celé minuty), se už Češi postarají, aby neudělali stejné chyby, jako udělali Američani a Němci a Angličané a celý svět: že nenechají zvítězit mamon a korupci a peníze a materialismus na celé čáře.
V roce 1992 jsme my Češi nezarezonovali. A teď máme, co jsme (nepozorností, egoismem pyšně soustředění na obdiv světa) vlastně podvědomě chtěli. Cizinci odcestovali, a pak jsem zklamaně a bezmocně, právě tak jako těch pár desítek ostatních nadšenců, sledoval, jak se Praha a její centrum mění na prodejnu ruských matrjošek a čepic (a bývalé celonárodní korzo Václavského náměstí na rejdiště cizojazyčných drogových mafií a zlodějských taxikářů).
Podnikatel z Ústí před rokem v autě nezarezonoval (a bylo vidět, že moc nerezonuje, ani když jsem mu teď tohle všechno a pro něj s překvapivou razancí vysvětloval znovu), ale má šanci: když doveze darovanou knihu znovu své ženě, a když ji nechá poradit mu – protože přirozený (nejlépe orgasmický) porod otevírá v dívce geneticky nepřetržitou moudrost Ženy. A ta pak třeba v těch pravých (vyčištěných a proto očistných) chvílích zarezonuje s ideálním řešením toho kterého okamžikového kóanu existence. Jakkoliv je Cesta k duchovnosti a realizaci potenciálů dlouhodobá a namáhavá, není (jako ostatně ani orgasmický porod) vůbec nedosažitelná a bolestivá: člověk sám se pak nemusí nijak zvlášť snažit – prostě to v něm a s ním rezonuje.
